|
|
 utý korpus potažený kůží je záležitostí prastarou, stejně tak i hudební luk. Dávný předchůdce banja vznikl kombinací těchto dvou nástrojů a nacházel se v rozdílných kulturách a v různých koutech světa. Je známo, že i ve starověkém Egyptě se hrálo na takový nástroj.
Do Ameriky byl předchůdce banja přivezen s černými otroky začátkem 18. století, nebo dokonce již v 17. století ze západní či severní Afriky. Další stopy směřují do Arábie a dále na východ. Folklorista Alan Lomax uvádí jako prapůvodní domov banja Orient (The Folk Songs of North America).
 Ale vraťme se zpět do Ameriky: První banja se zrodila právě tam z nástrojů černých otroků. Jejich banjar, banger, banga, bonja, bandja, banza, banshaw, banjoe či bangil měl tři, případně čtyři struny, vyrobené z koňských žíní, střev nebo z rostlinných vláken. Kůže byla napnutá přes tykev odříznutou v její horní třetině.
Bílí banjisté napodobující černé muzikanty se sice objevovali už ve druhé polovině 18. století, avšak neuvěřitelná popularita tohoto druhu zábavy na sebe nechala čekat ještě několik desítek let. Od třicátých let 19. století patřili muzikanti s načerněnou tváří mezi nejoblíbenější baviče. Přibližně v této době bylo tykvové tělo banja nahrazeno kulatou dřevěnou obručí, nástroj byl opatřen napínacím (přítlačným) prstencem a několika háčky.
Jedním z nejtypičtějších rysů pětistrunného banja je jeho kratší „palcová“ struna. Mnozí z banjových badatelů připisují zásluhu na přidání nejkratší struny Joelu Walkeru Sweeneyovi (1813-1860), muži, který se velkou měrou zasloužil o popularizaci banja. Sweeney snad skutečně přidal nástroji pátou strunu, s největší pravděpodobností to ale byla struna basová, nikoliv krátká palcová struna. Ta zřejmě přišla společně s nástrojem z Afriky.
 Začátkem roku 1843 vznikla v New Yorku skupina Virginia Minstrels. Jejich hudebně-zábavné produkce, které jsou dnes považovány za první ryzí minstrelská představení, měly u publika bouřlivou odezvu. Prostřednictvím minstrelských představení proniklo banjo k širšímu publiku.
Velké oblibě se banjo těšilo v období války Severu proti Jihu - hráli na něj vojáci obou válčících stran. Tato nešťastná událost v amerických dějinách paradoxně přispěla k dalšímu šíření banja.
Koncem 19. století bylo banjo nezbytností v salóncích lepší městské společnosti. Původní minstrelský styl hraní, nazývaný „stroke style“, nahradil styl prstový. Banjová hudba získala serióznější ráz. Na koncertních jevištích hráli banjoví virtuosové, kteří upravovali klasickou hudbu pro pětistrunné banjo.
První desetiletí 20. století přisoudila banju novou úlohu. Stalo se součástí souborů učinkujících ve velkých koncertních síních a tanečních halách. Staré dobré pětistrunné banjo neobstálo v jazzových bandech, které se staly novou národní vášní. Na tenorové i plektrum banjo se hrálo trsátkem.
Do hor se pětistrunné banjo dostalo několika cestami. Kromě zmíněné války Severu proti Jihu sehrála značnou roli minstrelská představení a vystoupení kočovných společností nabízejících zázračné medicíny. Snad i někteří černí dělníci pracující na stavbě prvních železnic s sebou přinesli do hor „svůj nástroj“. Zvuk a charakter banja se dobře uplatnily ve starých baladách i v tanečních melodiích.
Třicátá léta 20. století byla zlatou érou nahrávání old-time hudby. To požehnané období však skončilo s hospodářskou krizí - nahrávky se přestaly prodávat, banjo zůstalo nástrojem pro domácké a místní muzicírování věrných horalů, farmářů a horníků.
Roku 1945 angažoval Bill Monroe ve své skupině mladičkého Earla Scruggse, jehož tříprstová technika znamenala doslova revoluci. Brzy se našlo bezpočet Earlových
následovníků a stará odložená banja se opět rozezněla. Scruggsova spolupráce s Monroem byla jedním ze zásadních milníků ve vývoji hudby, která se později začala nazývat „bluegrass“ - podle Monroeovy kapely Blue Grass Boys.
 Kromě pana Earla Scruggse a bluegrassu pětistrunnému banju pomohla i vlna folkového hnutí, která se v letech padesátých a šedesátých přehnala Amerikou. V této souvislosti není možné opomenout propagátora lidového hraní a zpívání Pete Seegera, který navštívil v roce 1964 také tehdejší Československo.
Zvuk banja doplněný vlídným praskotem životodárného ohně zůstává pevným bodem i v dnešním překotném světě. Snad i vám jeho tóny alespoň na malou chvíli navodí atmosféru dávno zašlých časů.
|
|
