nad ještě nenastal ten pravý čas k sepisování pamětí, vždyť záhyby cest se ztrácejí kdesi v nedohlednu. Komu však může uškodit malé ohlédnutí? Jak je blahodárné odhodit ranec, otřít z čela pot a dopřát svým nohám trochu té rozkoše z čistého horského potoka.
A pro všechny, kteří chtějí usednout na chvíli s námi, je tu krátké vyprávění:
„Od 11.00 do 16.00 hrají špičkové jazzové, country a bluegrassové kapely!“ stálo tehdy na černobílém domácky vyrobeném letáčku, oznamujícím otevření nevšední prodejny hudebních nástrojů. Snad někteří pochybovali, zda to pánové Žák, Čapek a Opatrný, myslí opravdu vážně. Přesto se tehdy první březnovou neděli roku 1992 sešel v uzoučké Náprstkově ulici na Starém Městě v Praze slušný dav lidí.
A jak letáček sliboval, pohodová hudba naplnila staropražská zákoutí: Charles Bridge Dixieland, Robert Křesťan a Druhá tráva, Quartet, Taxmeni, Modrotisk… Muzikanty v chladné předjarní neděli trochu zábly prsty. Snad si ještě někteří z nich vzpomenou.
Z toho dne mi v paměti utkvělo i zázračné „znovuzrození“ zpěváka a hráče na mandolínu Petra Kůse poté, co se vysoko nad jeho hlavou utrhla léty unavená římsa jednoho ze zapomenutých domů. Stalo se tak právě ve chvíli, kdy zpěvák ubezpečoval přihlížející dav:
„K výškám se trmácím, pevnou víru neztrácím…“
Po ohlušujícím pádu setrval na svém místě (jako jediný z celé kapely) a s nepochopitelným klidem pokračoval:
„…nemíním se vzdát, já nemíním se vzdát!“
Asi metr za jeho zády ležela pěkná hromádka rozbitých cihel a jiné sutě z utržené římsy. Naštěstí pod ní tehdy zůstal jen kytarový futrál.
No, a kdo nevěří, ať se běží podívat na videozáznam Jardy Střeštíka, kterému se podařilo zachytit i tento neskutečný moment.
Také pozdější název Hudební nástroje Largo byl spojen s poklidnou Náprstkovou ulicí. Tehdy už byl náš krámek v povědomí muzikantů jako zdroj výtečných strun, speciálního hudebního příslušenství a u nás do té doby nevídaných hudebních publikací a vzácných nahrávek bluegrassu a old-time hudby. Udělal jsem velký objev:
Šťastný je ten, jemuž je jeho práce zábavou!
Na jaře roku 1995 přišlo definitivní rozhodnutí: Následovat vidinu stylového „prodejního stánku“ ve znamení tradiční country a bluegrassu. Kolik lidí tehdy opět pochybovalo! Dni i noci strávené v čerstvě pronajatém suterénním prostoru v Praze na Vinohradech dávaly té smělé myšlence konkrétní podobu. Po několika vyčerpávajících a propocených týdnech jsme pak společně s Denisou a bluegrassovým mandolínistou Vaškem „Bertíkem“ Novotným otevřeli v ulici U vodárny dveře nového světa, ráje tradičních muzikantů nazvaného Country Home.
Myšlenka Country Home později po nějakou dobu na Vinohradech pokračovala společně s Lubošem a Zuzanou Hermanovými. Avšak: „Člověk by měl následovat svůj vnitřní hlas a nedbat příliš na to, co všechno tak může ztratit!“ vtíralo se do mé mysli stále častěji. Hlavní město mě začalo až příliš zmáhat. Každé další ráno jsem s narůstajícím sebezapřením sedal do auta a vyrážel do houstnoucího městského provozu. S velkoměstem jsme se definitivně rozloučili před Vánocemi roku 1997. Za námi zůstal dobře zavedený obchod, který tehdy pohltil většinu mé energie.
5. ledna roku 1998 se zrodil nový Country Home tentokrát v městečku Říčany. V té době jsme však už s kamarádem Marko Čermákem často rozmlouvali o našich společných láskách: o pětistrunném banju a tradiční country, o mlžných lesích, širých pláních a svobodném životě. Vznikla tak Markova nová publikace Banjo z mlžných lesů, do které se vešly všechny ty báječné věci. A Country Home už nebyl jen světem uzavřeným do svých čtyřech stěn, dostal nový význam a smysl. Přímo před námi se začaly vynořovat netušené obzory. Po necelém roce jsme pak s lehkou duší opustili těsné prostory říčanského krámku a opět se tak více přiblížili k těm „mlžným lesům“.
Domeček v lese nad vískou zvanou Všešimy nám byl po léta vlídným domovem. Tam stála stará kachlová kamna, u kterých kdysi sedávala moje babička. Vždyť tohle přece musí být to nejlepší místo pro náš Country Home! Tady spatřilo světlo světa několik našich dalších publikací – moje příručka První krůčky s kytarou určená hlavně dětem, byla tou poslední. A vlastně i Stará almara, hudební skupina zasvěcená písním starobylého amerického venkova, vznikla v podkroví našeho malého domku.
Podivuhodným řízením osudu jsme se pak jednoho dne ocitli v drsných krušnohorských pláních, na opuštěném okraji horské obce zvané Přebuz: já, Denisa, Kuba a pes Rasty. Knihy jako Banjo dávných horalů, farmářů, kovbojů, tuláků a jiných dobrodruhů, Country Home, svět písní a dávných příběhů aneb ze zajetí velkoměsta až na "konec světa" či CD Písně ze stařičké stodoly byly výsledkem našeho horalského živobytí. A navíc mnohá poznání a zkušenost pro zbytek života. Jak jsme za ta těžká léta vděční!
V létě roku 2004 se otevírá kapitola zcela nová: Naše cesta nás zavedla až do srdce lužickohorských hvozdů, do místa zvaného odnepaměti Naděje. S vírou v další dobrá rána se tu dál naplno věnujeme svým vášním a láskám.
Snad vám náš Country Home přinese pokaždé jen radost. Přál bych si, aby to bylo třeba ve chvíli, kdy budete listovat v jedné z našich knížek, naslouchat našim písním, hrát na některý z nástrojů od nás nebo až natáhnete nové struny na svou kytaru či banjo.
nad ještě nenastal ten pravý čas k sepisování pamětí, vždyť záhyby cest se ztrácejí kdesi v nedohlednu. Komu však může uškodit malé ohlédnutí? Jak je blahodárné odhodit ranec, otřít z čela pot a dopřát svým nohám trochu té rozkoše z čistého horského potoka.
„Od 11.00 do 16.00 hrají špičkové jazzové, country a bluegrassové kapely!“ stálo tehdy na černobílém domácky vyrobeném letáčku, oznamujícím otevření nevšední prodejny hudebních nástrojů. Snad někteří pochybovali, zda to pánové Žák, Čapek a Opatrný, myslí opravdu vážně. Přesto se tehdy první březnovou neděli roku 1992 sešel v uzoučké Náprstkově ulici na Starém Městě v Praze slušný dav lidí.
Z toho dne mi v paměti utkvělo i zázračné „znovuzrození“ zpěváka a hráče na mandolínu Petra Kůse poté, co se vysoko nad jeho hlavou utrhla léty unavená římsa jednoho ze zapomenutých domů. Stalo se tak právě ve chvíli, kdy zpěvák ubezpečoval přihlížející dav:
Také pozdější název Hudební nástroje Largo byl spojen s poklidnou Náprstkovou ulicí. Tehdy už byl náš krámek v povědomí muzikantů jako zdroj výtečných strun, speciálního hudebního příslušenství a u nás do té doby nevídaných hudebních publikací a vzácných nahrávek bluegrassu a old-time hudby. Udělal jsem velký objev:
Myšlenka Country Home později po nějakou dobu na Vinohradech pokračovala společně s Lubošem a Zuzanou Hermanovými. Avšak: „Člověk by měl následovat svůj vnitřní hlas a nedbat příliš na to, co všechno tak může ztratit!“ vtíralo se do mé mysli stále častěji. Hlavní město mě začalo až příliš zmáhat. Každé další ráno jsem s narůstajícím sebezapřením sedal do auta a vyrážel do houstnoucího městského provozu. S velkoměstem jsme se definitivně rozloučili před Vánocemi roku 1997. Za námi zůstal dobře zavedený obchod, který tehdy pohltil většinu mé energie.
5. ledna roku 1998 se zrodil nový Country Home tentokrát v městečku Říčany. V té době jsme však už s kamarádem Marko Čermákem často rozmlouvali o našich společných láskách: o pětistrunném banju a tradiční country, o mlžných lesích, širých pláních a svobodném životě. Vznikla tak Markova nová publikace Banjo z mlžných lesů, do které se vešly všechny ty báječné věci. A Country Home už nebyl jen světem uzavřeným do svých čtyřech stěn, dostal nový význam a smysl. Přímo před námi se začaly vynořovat netušené obzory. Po necelém roce jsme pak s lehkou duší opustili těsné prostory říčanského krámku a opět se tak více přiblížili k těm „mlžným lesům“.
Domeček v lese nad vískou zvanou Všešimy nám byl po léta vlídným domovem. Tam stála stará kachlová kamna, u kterých kdysi sedávala moje babička. Vždyť tohle přece musí být to nejlepší místo pro náš Country Home! Tady spatřilo světlo světa několik našich dalších publikací – moje příručka První krůčky s kytarou určená hlavně dětem, byla tou poslední. A vlastně i Stará almara, hudební skupina zasvěcená písním starobylého amerického venkova, vznikla v podkroví našeho malého domku.
Podivuhodným řízením osudu jsme se pak jednoho dne ocitli v drsných krušnohorských pláních, na opuštěném okraji horské obce zvané Přebuz: já, Denisa, Kuba a pes Rasty.
V létě roku 2004 se otevírá kapitola zcela nová: Naše cesta nás zavedla až do srdce lužickohorských hvozdů, do místa zvaného odnepaměti Naděje. S vírou v další dobrá rána se tu dál naplno věnujeme svým vášním a láskám.
