---

itera pro tupce, knoflíková hudba, instantní hudba a podobná přirovnání si vysloužila autoharfa, nástroj, za jehož existenci a rozšíření vděčíme dvěma mužům: Karlu Augustu Gűtterovi a německému přistěhovalci do Spojených států Charlesu F. Zimmermannovi. Technicky se vlastně jedná o citeru opatřenou manuálem umožňujícím měnit akordy pouhým mačkáním jednotlivých tlačítek. „Naučíš se hrát už první den! Stiskni jen akord a hraj!“ a jiné lákavé titulky se objevovaly v katalozích firem nabízejících převratnou novinku – autoharfu. Pravdou je, že není složité naučit se základním dovednostem, ale mistrné zvládnutí nástroje, jaké dnes předvádí například Bryan Bowers, je už tvrdým oříškem.
Ale zpět ke Gűtterovi a Zimmermannovi. Za vynálezce autoharfy literatura často označuje Charlese F. Zimmermanna. Skutečným vynálezcem nástroje, který dnes známe jako autoharfu, však byl Karl August Gűtter z německého Markneukirchenu. Zimmermann, sám majitel patentu na „nové užitečné zlepšení harfy“, se pravděpodobně při své cestě do Evropy dozvěděl o „Gűtterově akordové citeře“ a začal ji ve Spojených státech vyrábět pod názvem autoharfa; tyto nástroje dokonce opatřoval i číslem svého vlastního patentu. S komerční výrobou začal v roce 1885 ve Philadelphii. Během prvních tří let se prodalo přes padesát tisíc nástrojů.
Technika hry byla následující: nástroj ležel na kolenou nebo na stole, prsty levé ruky tiskly tlačítka jednotlivých akordových trámců a pravá ruka drnkala přes struny ve spodní části autoharfy hned vedle kobylky.


Začátkem devadesátých let koupil Zimmermannovu firmu Alfred Dolge. Pan Dolge byl nejen bystrým obchodníkem, ale i schopným propagátorem. Autoharfa si brzy vysloužila přívlastek „nejoblíbenější americký nástroj“. Každý obchodník chtěl mít autoharfu ve své nabídce. Po několika letech začal zájem o autoharfu prudce opadat.
Kolem roku 1910 koupila práva k výrobě autoharfy bostonská Phonoharp Company. Autoharfa dál žila na školách či v nemocnicích, hrálo se na ni během veřejných shromáždění, stala se přenosným „horským piánem“ kočovných kazatelů. O několik let později byla Phonoharp přidružena ke společnosti Oscar Schmidt International a pod touto obchodní značkou byly autoharfy vyráběny v Americe desítky let. Dnes už je, bohužel, věhlasná značka Oscar Schmidt laciným čínským výrobkem.


Přestože se autoharfa dostala do horalského prostředí a venkovské hudby poměrně pozdě, dokonale zde zdomácněla a venkovští muzikanti z Jihu ji přijali za vlastní. Snad nejvýraznějšími z nich byli Ernest „Pop“ Stoneman, Kilby Snow, Neriah Benfield nebo „Mother“ Maybelle Carter, která se také zasloužila o rozšíření nového způsobu hraní a držení nástroje.
Autoharfa, tato původně akordová citera německého rodáka Gűttera, je dnes jednou z nepostradatelných součástí amerického tradičního muzicírování. A to hlavně díky přirozeným schopnostem a citu lidových muzikantů, kteří podlehli jejímu kouzlu.


(*Na snímku je americká autoharfa Evoharp Legacy.)